TATRY 2001 - v pohledu člena HO n.h. Davys Klubu

================================================

  

     Výš, směleji, pro radost, pro život.

     Stoupej neprošlapanou zemí, puzen svojí ne zcela přiznanou touhou po volnosti a neomezení, inspirován činy minulými i současnými být tam, kde člověčenství proráží krustou zbytečností a ukáže chlapa i ženskou v goráčem nezakrytelné nahotě, a ty musíš rozmýšlet, kdo je, a jestli vůbec ty sám jseš dost dobrý pro to, k čemu doufáš, že míříš.

     Rozdíl mezi pocity při dosažení vrcholu čehokoliv vlastní silou a pocity po dosáhnutí na cokoli silami jinými zná každý, kdo nejen pro vrchol, ale i pro cestu k němu mířící se k němu vydá.

      Na letošní Téryho chatu ( dle měření barometrů v chronometrech ukrytých ležící někde mezi 1998 až 2056 m.n.m. ) jsem se těšil. Nevím jak ostatní, možná, že někdo do hor jel jen tak, proto, že se od člověka, jenž horolezcem slyne, občas nějaká ta zimní Tatra čeká, ale já byl zdravě nadržen.

     A pln dobrého rozmaru stoupal jsem z Hrebienku k chatě.

      Můj dobrý rozmar v pohodu potom proměnili Michal a Honza Mašek - nováčci v Tatrách -  kteří, nevěda nic o nosičských zkratkách, nechali Janu a mě v oblasti Velkého vodopádu za sebou, aby, rozvášněni svýma stoupacíma schopnostma, ochladli s pokleslými ústy při pohledu na naše již zpola dopité čaje na Zámkovského chatě.

      Nicméně. Nejen za dobrý skutek, ale i za trochu té škodolibosti musí být člověk náležitě potrestán. A tak o chvíli později, ve Velkém hanku, prohrávám na umrzlé stezce fackovanou se severákem a nechávám se sfouknout z cesty. A protože jsem se zpupně snažil zamezit pádu, natrhl jsem si vnitřní vaz v pravým koleně.

      Jsa odsouzen k pouhému chození nahoru a dolů, bez točivých a silových turistických, natož horolezeckých prvků, stávám se na týden obezřetným procházkářem, samoléčitelem a debatníkem.

      Spolu s Janou zdoláváme Malý Ľadový a Baranní rohy, obé nejnormálnějšími z normálek a se závistí, při téměř každodenním brouzdání po dolině, sleduji třeba aktivního a běhavého Dana s Kristýnou, aktivního, byť též kulhajícího Jardu, aktivního, byť s nohama z nových skeletů do masa odřenýma a proto též kulhajícího Michala, aktivní mladé i staré vlky a vlčice, z nichž jedno nejmenované uskupení po půvabném výstupu JV stěnou Ľadového štítu nesnese vítr na hřebeni a pod heslem „ fouká, fouká velký vichr, půjdem žlabem, je to sichr ... „ mizí v radiovém stínu Suchého žlabu, aby se ve 22,45 objevilo na Sedielku.

     Sleduji Vojtu, Honzu M., Terezu, Vendulu, Pavla M., Jirku, Martina, Petra, Hanku a závidím jejich hřebeny, sedla, vrcholky, žlaby, ledy ...

     Byť v kuchyni, mrznu s Honzou K. a s Jakubem při jejich návratu z lavinami vymetaného centrálného žlabu Mačacího kotĺa, který rozdal lehkou omrzlinu a sebral lano .

          Úplně potom pláču, když Máca s Pavlem J., co jenom na skok přijeli, zdolávají i v divných podmínkách postupně Prednú i Zadnú Mačacú vežu.

     S obavami a s obdivem pohlížím na Honzu Říhu, kterého do Tater přes nevoli mnohých ( i mou ) přivezla druhá parta Gábina, Olinka, Pavel H., Honza B. a Ondra a na lano si ho vzali Jarda a Michal, aby si po pár kopcích nechali od Honzy prošlapávat.

      Tuhle druhou partu už nestačím příliš sledovat, jenom mě zlobí a do rozpaků přivádí, proč odmítají s partou první pády chytat a s pípáky lavinovými potrénovat. No, snad to nebudou nikdy potřebovat.

      Každé slunce, které má svůj den za sebou, ví, že slunce další určitě vyjde, i kdyby dlouho za mraky ukryté mělo být.

      A ve stránkách svého deníčku stále nosím už přeschlý květ kopretiny. Zatím nemám odvahu k tomu, abych začal květ otrhávat a říkat si - jsem horolezec, nejsem horolezec.

     

     Praha 8. března 2001

 

                                                 Karel Hrdý

                                        

                                           za HO n.h. Klubu DAVYS